|
Za Araby jsou dnes označováni všichni příslušníci skupin obyvatel arabského původu, resp. hovořící arabsky, v zemích severní Afriky, Předního a Středního východu arabského poloostrova.; celkově k nim dnes patří víc než sto padesát milionu lidí. Zhruba 93% všech Arabů jsou muslimové, ostatní převážně křesťané a drúzové. Předpisy koránu daly všem arabským národům navzdory značným etnickým rozdílům jednotnou společenskou organizaci. Arabština patří k jihozápadosemitské jazykové skupině a původně se dělila na severní a jižní.
/vlastním označením Tamazigh – svobodní/, kterých je asi sedm milionů, jsou hamitští obyvatelé severní Afriky, k nimž patří kromě jiných skupiny Berber, Šluh, Kabylové z Rifu, Kabylové a Tekna. Dnes Berbeři vyznávají islám. Jejich sídlení oblast sahá od Maroka, kde tvoří polovinu obyvatelstva, přes celou severní Afriku až po Egypt. Jako usedlí zemědělci a polokočovní chovatelé dobytka žijí Berbeři převážně ve velkorodinách, které jsou podřízeny nejstaršímu muži a často se spojují do ještě větších společenství, v jejich čele stojí náčelník /agar/. Kultura Berberů je sice silně ovlivněna islámem, ale přesto vykazuje svébytné rysy. Jednou z největších etnických skupin je skupina Šluh s více než milionem příslušníků ve středním a jihozápadním Maroku, která se dělí na mnoho kmenů a živí se zejména zemědělstvím. Další důležitou berberskou skupinou jsou Kabylové čítající asi milion lidí ve východním Alžírsku, jejichž jméno je odvozeno z arabského gabila /příslušník kmene/. Živí se hlavně pěstováním obilí, vinné révy, oliv a korkových dubů.
TUAREGOVÉ Dnešní sídelní oblastí asi 500 000 Tuaregů, kteří se sami nazývají Imušag a jazykově patří k berberským národům, je Alžírsko, Libye, Niger, Burkina, Faso a Mali; z toho asi 10% Tuaregů žije v Alžírsko-libyjské poušti, ostatní jsou obyvatelé savan. Společenská organizace muslimských Tuaregů je přísně hierarchicky rozčleněna. V čele stojí mocná šlechtická vrstva válečníků /imuhar/, jimž je vyhrazen chov velbloudů, pak následuje vrstva učenců a znalců koránu /marabuti/, kteří jako nositelé božského požehnání /baraka/ požívají velké úcty. K širokým vrstvám patří Kel Ulli /kozí lidé/, kteří jsou imahury označováni jako imrad /krobián/.Ti se živí chovem malých zvířat nebo jako průvodci karavan. Sociálně nejhlouběji stojí nevolníci a otroci pracující pro vyšší vrstvy jako sluhové, pastýři a zahradníci. Zvláštní profesní skupinu uvnitř tuarežské společnosti tvoří kováři. Mají vlastní tajnou řeč a kromě výroby stříbrných šperků a uměleckých předmětů ze dřeva a kovu hrají také důležitou roli jako léčitelé, hudebníci a zpěváci. Pro Tuaregy je charakteristický obličejový závoj mužů /litham/.
BEDUÍNI Beduíni – jejichž pojmenování se odvozuje od arabského badw /obyvatelé pouště/ - netvoří jednotnou populaci, ale je to souhrnné označení pro kočovné kmeny arabského původu v pouštích a stepích severní Afriky a Blízkého východu, kteří kočovným životem žijí nejméně 3000let.
V polovině 3. tisíciletí př.
n. l. existovaly Přední Asii polonomádské kmeny /např. Skladové/, které
ve 12. st. Dnes se odhaduje, že již jen 5 – 10% beduínů jsou praví kočovníci, kteří žijí v černých stanech z kozí nebo velbloudí plsti a živí se především velbloudím masem a výrobky z velbloudího mléka. Většina žije jako usedlí rolníci nebo polokočovní pastevci na okrajích oáz ve více či méně trvalých sídlech. Kromě pěstování obilí a datlí je důležitý především chov dobytka. Společenský systém beduínů, kteří se dělí na mnoho kmenů /qabila/ a podkmenů, spočívá v patrilineárních velkorodinách, v jejichž čele stojí nejstarší mužský člen rodiny a jejichž společenská prestiž závisí na rodokmenu a majetku, přičemž chovatelé velbloudů požívají nejvyšší úcty. Rodokmeny se odvozují podle příslušnosti ke kmeni se společným předkem, což je vyjádřeno v mužských jménech představujících označení Aula (potomek) nebo Ben (syn). V čele kmene stojí šejch, na konci sociálního žebříčku řemeslníci a lovci (sleb, sulaba).
Islám, po křesťanství druhé největší světové náboženství, vyznává víc než miliarda lidí, z nichž asi sedm set milionů žije v Asii, dvě stě sedmdesát milionů v Africe, třicet pět milionů v Evropě a pět milionů v Americe. Za státní náboženství byl islám prohlášen asi ve čtyřiceti afrických a asijských zemích. Islám odvozuje svůj původ od Proroka Muhammada (asi 570-632 n. l.), původně kupce z Mekky, jemuž se r. 610 v jeskyni u Mekky zjevilo, že je jen jeden Bůh, který bude o Posledním soudu soudit svět. To odporovalo tehdy polyteistickému světovému názoru, a tak musel Muhammad r. 622, v roce počátku islámského datování, uprchnout kvůli nepřátelskému postoji svých spoluobčanů do Medíny. Po dobytí Mekky v r. 630, kdy nechal zničit sochy starých bohů, se k němu přidávalo stále víc lidí. Islám se rychle rozšířil po Africe a Asii. Zjevení, které měl mezi roky 610 a 622, zaznamenal sám arabsky v koránu, svaté knize islámu, rozdělené na 114 kapitol /súr/. tyto súry obsahují ve veršované formě vedle biblických příběhů také popisy sedmi božích nebes a hrůz pekla, očekávajících člověka po smrti podle jeho způsobu života, a četné příkazy. K těm patří i pět svatých povinností každého věřícího. První z nich je vyznání víry šaháda, druhou povinná modlitba /salát/, kterou musí vykonat každý muslim pětkrát denně obrácen čelem k Mekce. K modlitbě, k níž patří také rituální omytí a čisté místo, symbolizované modlitebním koberečkem, vyzývá z minaretu mešity muezzin. Třetí povinností je Sam, půst v devátém měsíci roku /ramadánu/, při němž trvá každodenní postní doba od svítání až do západu slunce, kdy se nesmí jíst ani pít. Čtvrtou a pátou povinností je dávání almužny potřebným /zakát/ a pouť /hadždž/ na svatá místa v Medíně a ke Ka´bě v Mekce. Tuto pouť, při níž se každoročně sejdou na dva miliony lidí z celého světa, má absolvovat každý muslim alespoň jednou za život.
|
př. n. l. domestikovaly velbloudy jako užitková, nákladní a závodní
zvířata, jež vydrží v poušti dlouhý čas bez vody. To umožňovalo dlouhé
putování beduínských kmenů (např. Beni Hilal a Beni Sulaim) z dnešní Sýrie
do arabských zemí a odtud kolem r. 1050 n. l. egyptskou pouští do severní
Afriky. Na cestě se obávané kočovné kmeny zmocnily orné půdy feláhů
/venkovského, většinou muslimského obyvatelstva zabývajícího se
zemědělstvím) jako pastvin pro svá zvířata a následně je tak přeměnily
v polopoušť. Současně se beduíni prosadili jako vůdci karavan, obchodníci
a strážci obchodních cest, čímž podpořili hospodářskou i kulturní výměnu
mezi zeměmi. To vedlo od 7. st. n. l. k prudkému rozšíření islámu po
severní Africe a Přední Asii.