|
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
CHORVATSKO |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Místo pobytu: Dalmácie - kempy | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Datum pobytu: 3. 6. - 10. 6. 2006 | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Cestovní kancelář: samy | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Příspěvek od: webmaster | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
O letošní dovolenou jsme chtěli vyzkoušet jaké to je, jet k moři autem. A protože všichni autem jezdí do Chorvatska, nechali jsme se zlákat i my. Nevěděli jsme ani přesně kam, každý říkal že se mu líbí jinde, tak jsme nastudovali jen základní věci co se týče stanování, silničních předpisů a výletů do národních parků. Přítel se těšil až vyzkouší v autě satelitní navigaci a nutno podotknout, že s ní se určitě neztratíte, i když občas zbytečně najedete o pár desítek kilometrů navíc. Jinak je to věc opravdu užitečná. Jeli jsme ještě s jedním párem, takže dvěma auty. Nejdřív se objevila počáteční šetrnost ženských ušetřit za benzín a jet jedním autem, ale pak když jsme se v Praze sešli na naší společnou cestu a viděli náplň našich kufrů v autě, byli jsme rádi, že každý jedeme tím svým. Naše cesta začíná.... PONDĚLÍ: Po společném obědě u přátel v Praze se chystáme na cestu. Je půl druhé odpoledne, když vyrážíme od domu. My ještě u benzínový pumpy marně sháníme nálepku CZ na auto, protože podle silničních pravidel musí být auto zvláště v cizině označeno státní značkou. Nálepku spolu s rakouskou silniční známkou kupujeme nakonec až nějakých 50km před hranicemi. Cesta po dálnici D1 směrem na Brno je hrozná, míjíme asi čtyři dopravní nehody, nákladní auta se předhánějí v pruzích o stošest. V pět hodin odpoledne se teprve dostáváme na hraniční přechod Hatě. Prázdno. Nebýt toho že tam stojí nějaký příslušník celní stráže a jen letem světem prohlédne pasy, nevíte že už jste projeli hranice. zato je to poznat na zdejším rázu ktrajiny, projížděním útulných vesniček Vás hned napadne že jste v Rakousku. Silnice za hranicemi jsou v dobrém stavu, měli jsme štěstí při zpáteční cestě, kdy zrovna otevřeli nový úsek dálnice vedoucí až k hranicím. Zkouším si řízení v cizí zemi, neboť jsem řidička - začátečnice. Před Vídní jsem chtěla předat řízení svému o dost zkušenějšímu příteli, ale z euforie hezké jízdy jsem se probrala až když jsme do Vídně již vjeli. Přejela jsme odbočku, kde jsme měli podle navigace odbočit...a byli jsme v tahu. Na první benzínce jsem zastavila a předala řízení. Navigace je chytrá věc, když se nedržíte jedné cesty, ukáže Vám jinou..... A tak jsme asi hodinu prozkoumávali krásy Vídně z auta, jeli jsme v ulicích, kam by se asi neznající Čech ani nevydal...Ale aspoň můžu konstatovat, že střed města se svojí historickou částí mi připomínal Prahu a její silniční zmatek. Po hodině bloudění Vídní jsme konečně najeli na tu správnou dálnici vedoucí na Slovinsko. Je skoro půl osmé večer a před námi ještě nějakých 600km do našeho cíle. Náš první cíl bylo dostat se do Rijeky, odkud pak druhý den pojedeme níž. Mysleli jsme si že do půlnoci už budeme spát někde ve stanu, ale podle hodin to tak vůbec nevypadalo. V Rakousku nás ještě potkal déšť a mlha, což nás také dost zdrželo. Ve 21:45 přejíždíme slovinské hranice a hned u první pumpy tankujeme plné nádrže. Je tu totiž nejlevnější benzín. Zdejší poplatek za dálnici stojí pouhý 1 euro. Silnice jsou prázdný a tak Slovinsko za hodinu měníme za Chorvatsko. Udělali jsme chybu že jsme nezůstali ve Slovinsku nebo Rakousku stát u nějaké velké benzínky na parkovišti a přespat tam. V Chorvatsku se to totiž prý nesmí. Tvrdohlavě chceme dojet do svého prvního cíle - Rijeky. Avšak nevybaveni informacemi o zdejších kempech bloudíme ve dvě hodiny ráno Rijekou a hledáme místo kde složíme svoje těla. Jakési dvě cedule ukazují na nějaký kemp, avšak po pár metrech nikde žádné značení a informace o kempu žádná. Po krátkém dohadu kde tedy přespat jedeme za město a stavíme auta na malém parkovišti u jakési kavárny u silnice. Hlavně že se trochu prospíme, řidiči už potřebují spánek jako sůl. Ve tři hodiny uléháme v autě ke spánku... ÚTERÝ: Ráno nás probudí stavějící auta na parkovišti a projíždějící kamiony. Naskýtá se nám výhled na městečko v zálivu, pod námi vysoký sráz....Nemít zajištěnou ruční brzdu, nevím kde bychom skončily... Kavárna je již otevřena, lidé koukají, kdo se to dere z auta ze spacáků ven. Po protáhnutí a poradě nasedáme do auta a jedeme kam nás vítr zavane. Zjišťujeme že jsme přespali nad městečkem Bakar. Není tu moc hezky. Celá Rijeka a její okolí je průmyslová oblast, nelíbí se nám tu. Chceme dojet do nějakého kempu, kde postavíme stany a pořádně se vyspíme. Na mapě si vybíráme kemp ve Svatým Juraji. Čím níže jedeme, tím víc se nám krajina a okolí líbí. Silnice vede hned podél pobřeží, takže se naskýtají hezké výhledy na moře. Ale městečka se nám tu zdají být prázdná a ospalá. Tady to turismem ještě nežije. Asi 10km pod městem Senj stavíme v kempu Rač - Svatý Juraj. Je ukrytý v kaňonu pod silnicí. Jdeme se ptát na cenu. Cca 40 euro za dvě osoby s autem a se stanem na noc. Platíme jen jednu noc. Kemp je prázdný. Všehovšudy s námi tři stany a dva karavany. Je deset hodin dopoledne a my uleháme k odpočinku. Probouzíme se odpoledne a na plynovém vařiči vaříme bramborovou kaši s prášku s párkem. Musíme se schovat v závětří mezi auty, protože tu fouká šílený nárazový vítr. Sluníčko svítí mezi mraky a já přemýšlím kde jsou ty 40° vedra, o kterých psali v novinách. Po obědě jdeme vyzkoušet moře. Jsou tu oblázky, průzračná voda, ale ledová. Vedra nejsou, tak nás holky nic nenutí vyzkoušet moře. Zato kluci si v něm chladí pivo a jsou jak potápky. Kamarádovi se podařilo při potápění nalézt klíče od auta, který si přítel nechal v kraťasech. No nevím, co bychom dělali bez klíčků od auta...Večer sedíme opět za autem, aby nám vítr neodnesl pití a jídlo. Plánujeme co bude zítra. Tady zůstat nechceme, nic v okolí není, je tu liduprázdno. Kemp slouží opravdu spíš na přenocování při cestě někam do Dalmácie. Protože jdou odtud po cestě blízko Plitvická jezera, rozhodli jsme pro ně. STŘEDA: Dopoledne si ještě děláme oběd, připravujeme svačinku, balíme stany a vyrážíme dál. Vracíme se nazpět do města Senj, kde jsme viděli odbočku na Plitvická jezera. Asi 10km stoupáme po křivolaký silnici přes hory na druhou stranu. Jakmile jsme nahoře, druhá strana pohoří nabízí zcela jinou krajinu, než ta mořská strana. Jsou tu zelené pláně a pole. Vjíždíme na dálnici, kde se platí mýtné. Tedy až při jejím výjezdu. Plitvice by měli být vzdáleny cca 60km. Avšak jak jinak, i podle navigace jsme si zas zajeli. Minuly jsme výjezd z dálnice a jeli po ní dál. Navigace nám ukázala jinou cestu. Asi po padesáti kilometrech opouštíme dálnici a po opuštěných silničkách sjíždíme více do vnitrozemí. Na loukách občas vidíme koně nebo pasoucí se krávy, jinak civilizace žádná. Najednou přijíždíme do většího města, kde to žije a kde konečně vidíme směrovku na Plitvická jezera. Do cíle přijíždíme z jiné strany než jsme předpokládali, ale hlavně že jsme dorazili. Nacházíme volná místa k parkování a jdeme k pokladně, kde zaplatíme 100 kuna pro dvě osoby. Jsou dvě hodiny odpoledne. Jsme u vchodu číslo jedna, čili skoro na samém konci jezer. Hned u vchodu nás čeká překrásný výhled na Veliký vodopád a menší vodopády spadající do jezírka. Sestupujeme po cestičkách dolů, přes jezero přímo k Velikému vodopádu. Fotíme se u něj, kdo chce, může se na vodopád podívat i ze shora, kam vedou po skále schůdky. My se vracíme a jdeme směrem proti proudu. Chodníčky jsou zde úzké a jsou po obou dvou stranách. Míjíme spoustu výprav a jsme rádi, že jsme tu samy za sebe, protože se můžeme zastavit kdekoliv a kdykoliv. V jezírkách plave spousta ryb, voda je překrásně průzračná, sluníčko v ní odráží své paprsky. Avšak mezi stromy ve stínu je příjemně. Přicházíme ke slavnému "Pokladu na Stříbrném jezeře". Jezírko se zdá být menší než ve filmu a jeskyně vysoko ve skále, kde Indiáni schovávali svůj poklad je poněkud zarostlá, takže není skoro vidět. No, nějakých padesát let už taky uplynulo od doby natáčení Vinnetoua. Do jeskyně vedou schůdky, kam se můžete podívat. U jezera Milanovac sedíme na lavičce a pojídáme skromnou svačinku. Poté přecházíme na druhou stranu jezera Kozjak, odkud se necháme lodí převést na konec jezera. Jsme někde uprostřed Plitvických jezer. Aby je člověk shlédl celé, musel by tu být asi celý den. My jsme absolvovaly tu středně náročnou cestu a stačila nám. Od jezera se již k východu necháme svést vláčkem. Vláček ovšem nejede až přímo k východu, cca 2km jdeme po hřebeni skal ještě pěšky, než dojdeme k parkovišti. Jezera jsme tedy viděli zblízka i zeshora, nyní nás čeká ještě dlouhá cesta k dalšímu cíli. Je pět hodin odpoledne, kdy dáváme HOWGH Vinnetouovi vyrážíme směr Zadar. Dneska si chceme vybrat nějaký kemp v civilizaci. Cesta po dálnici je rychlá a tak za nějaký dvě hodinky jsme v Zadaru. Koukáme na místní značení kempů a podle značení stavíme u kempu Borik. Borik se vlastně nazývá rekreační areál ležící na jakémsi poloostrově, kde se mimo místa pro stany a karavany nachází také hotel a bungalovy. Nejdříve jsme nechali auta na parkovišti a šli obhlédnout moře a volná místa. Bylo zde všude přeplněno, ale místo jsme našli. Strategicky blízko k elektrice, sociálnímu zařízení, i k moři. Zde platíme cca 55 euro pro dvě osoby na noc. Oceňujeme že zde nefouká ten šílený vítr jako na severu, takže můžeme v klidu povečeřet. Po setmění sedíme u moře a posloucháme disko z nedalekého baru. Protože jsme vyčerpáni couráním po jezerech, jdeme spát brzy. ČTVRTEK: Konečně volný den, který můžeme strávit koupáním v moři a válením se na pláži. Moře jde zde o něco teplejší, ale také kamenité. Pláž oblázková, ke slunění může posloužit molo, nebo trávník před bungalovy. Kluci si jdou koupit síťky na ryby, neboť je jich tu hodně, ale nakonec do nich sbírají jen mušle a jiný mořský vzácnosti. Celý den z nich jsou vidět pouze jejich pozadí a nohy. Prostě potápky....Již po druhé zachraňujeme klíče od auta a sušíme baterku od elektronického zámku. Naštěstí funguje....Po pozdním obědě vyrážíme do města. Je zataženo a možná i sprchne. Autem dojedeme k chorvatskému Kauflandu kde ho necháme a pěšky jdeme navštívit staré město Zadaru. Tam jsou totiž mořské varhany, světový unikát. Jsou podmořské, pod nimi jsou schody a jakmile projede nějaká loď nebo jsou vlny, tak vyluzují ze sebe varhanní zvuky. Je to dobré místo pro odpočinek a relaxování. Historické město nabízí úzké uličky s kostelíky a obchůdky se suvenýry, kavárničkami. S novým městem je spojeno mostem u kterého se nachází velký přístav. Odtud se dostanete velkým trajektem třeba i do Itálie. Prohlídku města končíme v rybářských potřebách, kde si kamarád kupuje prut a nářadíčko na ryby. V Kauflandu kupujeme kuřecí čtvrtky a vepřový plátky, na večeři se bude grilovat...Večer trochu poprchává, ale naše grilování to nezkazí. Akorát je tu všude málo světla, svítíme si svíčkami. Pozdě večer jdeme na molo, kluci budou chytat ryby. Přítel zkouší jen na pytlačku. Je tu hodně ryb i krabů, ale žádná ryba se nechce chytit, asi jsou na lidi zvyklý. Asi po hodině to kluci vzdávají, jdeme spát. PÁTEK: Ráno se probouzíme do zataženého počasí. Rozhodli jsme se, že pojedeme dál. Moře bez písku se nám nelíbí a my víme, že níže na jihu jsou pláže písečné. Navíc jsem měla od kamarádky tip na městečko, kde se i sjíždí na raftu řeka. V poledne míříme tedy do Omiše, který se nachází asi 30 km pod Splitem. Jedeme opět podél pobřeží, míjíme malebná městečka s romantickými mořskými zákoutími. Ovšem nikde není vidět otevřené širé moře, pobřeží kopírují přilehlé ostrovy. Kdybychom věděli předem, že pod Zadarem je pobřeží ještě hezčí, odpustili bychom si první nocování ve větrném kaňonu. Tak snad příště. V pozdní odpoledne přijíždíme do Omiše, míjíme malé kempy přímo u moře, nakonec stavíme u velkého kempu Galeb. Těsně v blízkosti se nachází moderní obchodní centrum s marketem STUDENAC. Prohlížíme si kemp, hned na první pohled se mi tu líbí. Sice ještě víc přeplněný než v Zadaru, ale našli jsme si hezké místečko na konci kempu. Za námi jsou hory, nalevo výhled na městečko pod skálami, a pár metrů před námi písečná pláž. Tak zde už zůstaneme. Před kempem jsou dvě tenisová hřiště, velká recepce s obchodem se suvenýry, vedle obchůdek s pečivem a sladkostmi. V kempu je pak větší restaurace přímo na pláži. jsou zde karavany, místa pro stany, stany napevno a také dřevěné chatky. Je tu docela dost Němců, ale hlavně Čechů, takže se cítíme jako doma. Zde platíme i za elektriku, kterou jsme v předchozích kempech čerpali zadarmo. musíme si za vratnou kauci půjčit redukci a kupuji prodlužovák. Máme na nabíjení videokameru a telefony, tak je chceme mít na očích co nejblíže stanu. Večer jsme opět unavený z cesty, tak do půlnoci sedíme jen u stanu a popíjíme z dovezených zásob. SOBOTA: Po probuzení zjišťujeme, že na volném místě vedle našeho stanu se usídlil karavan s Němci. A jako doma hned přijde Němec a ukazuje na naše auto, že mu brání v pevném ukotvení karavanu. Místa tu bylo dost a oni nás hned uzurpují v těsné blízkosti. Chce po nás, abychom autem odcouvali pryč. Přítel ještě ve spánku vylézá ze stanu a flegmaticky konstatuje, že nám naše poloha auta vedle stanu vyhovuje. Němec slibuje za výkon plechovku piva, načež se přítel nechá obměkčit a odcouvá dál. pak jen suše konstatuje, že stejně nad český pivo není....Dopoledne jdeme zjistit jak je to s tím raftem. Den předtím jsme u recepce zahlédli stánek, kde tento výlet prodávali. Mají tu i televizi, kde mají natočený, jak řeka vypadá. Vypadá to lákavě, divoké peřeje a krásná příroda okolo. Protože jsme čtyři osoby, počítají nás už jako skupinu. Volno mají na neděli odpoledne. Platíme zálohu. Jednou jsem byla na vodě, bavilo mne to, tak jsem zvědavá na rafting. S přítelem se jdeme podívat do městečka, chceme najít internetovou kavárnu. Po zeptání jí nacházíme v úzkých uličkách. Jsou zde samé obchůdky se suvenýry a kavárničky. Na zpáteční cestu si kupujeme dobrou zmrzlinu a sledujeme, jak na zdejších křižovatkách řídí dopravu sličné policistky. Po obědě chceme jít k moři, ale nějak se zatahuje, sluníčko nesvítí. Máme opravdu smůlu na počasí. Jdeme s klukama na ryby. Hned vedle kempu je úžina, kde se do moře vlévá horská řeka Cetina. Míchá se tu tedy slaná voda se sladkou a možná i proto není zde moře úplně teplé. Kluci se opět snaží zbytečně, žádné ryby se nechytají. Navečer se vracíme do stanu, přežene se vítr a prší. Jakmile přestane, objeví se nad horami barevná duha. která ale nemá dlouhého trvání. Začíná znova pršet. Zalézáme do stanu a usínáme. Probouzíme se až když už je tma, ale aspoň neprší. Chtěli jsme se jít navečer podívat do města jak to tam žije, ale už bylo docela pozdě. Najedli jsme se a znovu ulehli ke spánku. NEDĚLE: Ráno nás probouzí vítr. Skoro po každé noci kolíkujeme znovu stan, protože časně z rána vždy fouká silný vítr. Ale aspoň svítí sluníčko. Jdeme se koupat. Je tu příjemný písek, který se ale kvalitou nedá srovnávat pískem z Itálie nebo Tuniska. Byl zde zřejmě navezen. V moři je také písek, občas se mihne pod nohama nějaký ten krab, jinak nic. Ocenila jsem, že tu nejsou žádný mořský ježkové, takže do vody vesele bosá. není tu vůbec žádná hloubka, jdete asi 300 metrů od břehu a máte vodu pod prsa. Ideální pro děti. Kluky to moc nebaví, protože se není pro co potápět a není co lovit. Klíče od auta už raději schovávám já. Vypadá to, že dneska bude hezky celý den. Chceme si jít půjčit šlapadlo, ale než k němu dojdeme, už si ho kdosi bere. Půjčují tu také vodní skútr, ale je to celkem drahé. Také je tu možnost potápění s celkovým vybavením, ale nikoho z nás to neláká. Dáváme si pozor na čas, abychom stihli být ve dvě hodiny na recepci, kde máme sraz na rafting. V poledne jde tedy ženská část vařit české rizoto, kdežto mužská část rozjímá nad vodním skútrem. Přesně ve dvě jsme u recepce. Čeká tu na nás minibus s řidičem. Po zaplacení celé částky nasedáme a řidič nás veze malebnou krajinou daleko mezi hory. Stavíme u nějakého baráčku, kde nám nejspíš paní domu dává ochutnávat víno a nějakou domácí pálenku. Zde se setkáváme i s naším skipperem. Se šoférem se na něčem domlouvají. Asi za 15 minut jedeme dál. Po půl hodině cesty stavíme u nějakého vjezdu k řece. Zde již vidíme čluny a nějaké lidi. Jsme asi 8km proti proudu řeky od Omiše. Dostáváme plovací vesty, přilby na hlavu a do ruky pádla. Poté se všichni chopíme člunu a neseme ho do vody. Jsem zvědavá jak nám to půjde, jsme jen čtyři a skipper. Naši známý ještě vodu nesjížděli, tak se těšíme jak nám to půjde. Pár metrů za námi se připravují další čluny. Nasedáme, zachycujeme nohy o lanka a chopíme se pádel. Skipper nám po pár metrech udílí rady a příkazy. Mluví dobře anglicky, takže příkazům jako "left, right, back" rozumíme. Příkaz " bomba" byl asi nejlepší, ten jsme pochopili až když jsme projížděli nízkými keři nad vodou a museli jsme se sehnout ke dnu člunu - jinak bychom měli asi vypíchnuté oči a poškrábané obličeje. Ale skipper to už zná a ví kde se správně vyhnout. Předjíždíme další čluny, na pozdrav se postříkáme pádlami, voda je osvěžující. Řeka je spíše klidná, peřejí je docela málo a jsou dobře zvládnutelné, když pochopíme co máme dělat. v jednom úseku si musíme vystoupit a jít pár metrů pěšky podél řeky. Z výšky pak chápeme proč. Skipper zůstal ve člunu a sám manévruje v peřeji mezi balvanama. Pak říká, že je to těžký úsek, kam turisty nemůže brát. Škoda, mohlo to být dobrodružný...Příroda je kolem okolo krásná, skály a jeskyně v horách, malé vodopády u břehů....Akorát počasí se opět kazí, sluníčko se schovává za mraky a začíná poprchávat. Po pár minutách se pokapávání mění na silný déšť. Vmanévrujeme ke břehu pod stromy a vyčkáváme...Máme sebou foťák ve vodoodolném pouzdru, tak se fotíme. Plavbu která jinak trvá tři až čtyři hodiny my máme zvládnutou skoro za dvě hodinky. Jakmile přestalo pršet, doplouvali jsme již k cíli, kde jsme čekali asi půl hodinky, než pro nás zas přijede minibus a odveze do kempu. Na březích jsou převlékárny, kde se převlékáme do suchého oblečení. Byl to pěkný zážitek, hlavně pro naše známé, ale my s přítelem, co už vodu známe, jsme čekali trochu něco divočejšího. Přeci jen ten výlet nabízí pod názvem "raft na divoké řece"... Jakmile přijedeme do kempu, sluníčko opět svítí a je krásně. S přítelem se jedeme podívat na městečko pod horami, na který máme tak hezký výhled z kempu. Úzkou silničkou se dostáváme až na její konec. Městečko Omiš vidíme pod sebou jako na dlani. Už se stmívá, slunce zapadá. Až zde vidíme, že nad Omišem ve skalách se nalézá starověký hrad. Od moře není vůbec vidět. Silnice k němu nevede, jen strmá cesta ve skalách. Škoda že už nemáme čas se tam podívat. Sjíždíme nazpět do kempu, v ulicích ve městě to žije turismem. Po večeři kluci opět chytají ryby, ale opět bez výsledku. PONDĚLÍ: Od rána je krásně, využíváme poslední chvíle u moře, rozhodli jsme se totiž, že v poledne zabalíme stany a vrátíme se zpět na sever. V úterý večer bychom chtěli být už doma v Česku, tak aby cesta nebyla tak dlouhá a namáhavá, balíme a jedeme. Po cestě jsme chtěli ještě někde zastavit na koupání, tak se vracíme po samé silnici kolem pobřeží. V Omiši ještě naposledy tankujeme na dlouhou cestu. Potkáváme tu známého z Mostu. Také se vrací domů...Cestou na jedné pláni vidíme požár, který hasí vrtulníky s vodou. Už když jsme jeli do Omiše, všimli jsme si, že na té pláni jsou ohořelé stromy, takže na tom samém místě nejspíš hořelo znovu. Na koupání stavíme v městečku Tribunj, zrovna se rozjasnila obloha, před chvílí ještě pršelo. Člověk by řekl že je tady na jaře a ne v sezóně na začátku července. Hlavně ty reklamované pařáky zde opravdu nejsou, nebo máme asi smůlu. Je zde oblázková pláž, ale krásně čisté moře plný zajímavých mořských věcí. Kluci loví mušle, kterých je tu docela dost, ale ještě obydlených. Užíváme si poslední koupání v Chorvatsku. I zde je moře docela chladné. Kolem páté hodiny odpoledne nasedáme do aut a vyrážíme již na dálnici. Projíždíme skrz vnitrozemí a potkáváme názvy vesnic, který jsou ale neobydlený. Zde je poznat, že v těchto místech ještě nedávno zuřila válka. Prázdné a rozpadlé domy, na některých jsou ještě vidět střely od kulometů. Docela deprimující podívaná. Vypadá to tu, jakoby se zde natáčeli katastrofické filmy...Na dálnici je již vše v pohodě. Jedeme nazpět do našeho prvního kempu, do Svatýho Juraje. Mohly jsme cestu zvládnout až do Prahy na jeden zátah, ale známým se nechtělo. A tak znovu vybalujeme stany ve větrném kaňonu. Zase je tu prázdno... ÚTERÝ: Tak dnes už balíme naposledy. Je to docela únavné, pořád něco rozbalovat a balit, v autě je nepořádek, písek a tráva...V jedenáct dopoledne razíme domů. Ve městě Senj nás staví policisté. Nemáme zapnuté světla, policista chce po příteli peněžitou pokutu ve výši 300kuna. Přítel mu vysvětluje že už nemáme žádné peníze, protože jedeme domů. Policista kontroluje auto a doklady. Nakonec si něco opíše do bločku a nechá nás jet. Oddechli jsme si. To by byla drahá dovolená. Najíždíme opět na dálnici a uháníme do Záhřebu. Zde stavíme u velké benzínky a utrácíme poslední kuny. A ejhle, znovu tu potkáváme známého již z Omiše, opět na pumpě...svět je vážně malý...Ve čtvrt na tři jsme již ve Slovinsku. Teď ho vidíme ve dne. Zajímavá krajina a zajímavá města s velkými markety jako u nás. Před hranicemi doplňujeme zase benzín a platíme poslední mýtné. Nutno říci, že ty dálnice za to mýtné aspoň stojí. Ne jako ty naše. V půl čtvrté jsme již v Rakousku, vypadá to, že doma budeme brzy. Jedeme přesně podle navigace, ve Vídni se nám hned podařilo najet na tu správnou dálnici....avšak dálnice je plná aut, na poslední chvíli spatříme odbočku na Prahu a odbočujem. To už ale nestihli naši známý, co jeli těsně za námy. Proud aut je hnal bůhví kam. Nemáme kde zastavit a už mi přišla SMS od kamarádky,co že jako mají dělat, abychom je našli a dojeli pro ně. Až když vyjedeme z města, můžeme zastavit na benzínce a podívat se do mapy kde jsou. Zjišťujeme že zastavily také až za Vídní, ovšem směrem na Bratislavu. Protože kamarád není ještě tak zkušený řidič, jedeme pro ně. Přicházíme nejen o kredit v telefonu, ale hlavně o drahocenný čas. Na české hranice přijíždíme až v půl deváté večer. Hledáme po cestě nějakou hospůdku, kde bychom se navečeřeli, celý den jsme nic pořádného nejedli. Stavíme v příjemné hospůdce a vybíráme si brambory s květákem. Konečně pořádné jídlo. Zde se vidíme se známými naposledy. Nějakou dobu se ještě drží za námy, ale pak jim ujíždíme, protože nás dělí od Prahy ještě dalších 90km. Do Mostu přijíždíme po půlnoci a vítá nás déšť a bouřka. Jako bychom neměli nárok na pěkné počasí.......Ale následující týdny u nás začali velké pařáky, takže jsme si sluníčka užili nakonec až tady, doma v Čechách.... Ve zprávách další dny nás pak překvapilo, jak ukazují ucpané chorvatské dálnice, což my jsme ani za jeden den našeho ježdění nezažili.....aspoň na něco jsme měli štěstí... |
